SVATOJAKUBSKÁ POUŤ

Zpověď poutnice.

(Z Lokte až na Konec světa)

Na začátku mého putování stála ledově chladná a nesmlouvavá lékařská zpráva. Jsem vážně nemocná. Je to tatáž nemoc, na kterou po krátkém zápase zemřela moje maminka. Karcinom prsu. Věděla jsem, že mě lékaři zařadili do rizikové skupiny, ale připravit se na takovou diagnózu asi nelze. Byl to šok, a určitě ne jen pro mne.A právě tehdy jsem se rozhodla, že budu s tou zákeřnou potvorou ze všech sil bojovat. Slíbila jsem to svým blízkým a hlavně sama sobě. Nevzdám to. Vydržím cokoli. Jsem býk – zabejčím se a utáhnu to.  Po tomto předsevzetí jsem uzavřela svoji soukromou dohodu s nebem. Když to dobře dopadne, vydám se na pouť do Santiaga de Compostela a poděkuji Pánu.  Když ne, půjdu tím spíš. Vše co má svůj začátek, má i svůj konec. Platí to o životních poutích každého z nás. Nebudu žehrat - děj se Jeho vůle.

Po dvouleté anabázi plné operací, chemoterapií, ozařování i následnou bioterapií přišlo závěrečné vyšetření na CT. Výsledná zpráva byla stejně neosobní jako ta na začátku. Bohudíky, měla opačné znaménko. Léčba úspěšná, pacient bez nálezu. Od pana faráře si vyžádám první razítko do kredenciálu (průkaz poutníka) a požehnání na cestu. Vyrážím.

Volím cestu na kole, protože nesmím zatěžovat pravé rameno ani batohem. Všichni se mi snaží nějak pomoci s přípravou. S Jaroslavem jsme se trochu nepohodli. Těch 3 300 km jej děsí. Chce mi vše plánovat, organizovat a zabezpečovat. Nakonec ustupuje mému pojetí poutě.Trochu neochotně a s obavami se s tím smiřuje. Prvního srpna sedáme na kolo. Doprovází mne až k Weidenu a tam se loučíme. Dál už jedu sama. Dívá se za mnou, až mu zmizím za obzorem. Vím, že mi rozumí. Bude se mnou.

Svatojakubská pouť.

Putování k ostatkům svatého Jakuba, které jsou uloženy ve stejnojmenné katedrále na severozápadě Španělska, v galicijském hlavním městě Santiago de Compostela, má více než tisíciletou tradici. Z našich zemí vede hlavní trasa z Prahy přes Všerubský průsmyk do německého Regensburgu – Řezna. Je to historicky významná poutní cesta, spojující od pradávna naši zemi s civilizovanou Evropou.  Já jsem vyjížděla také z historicky významného města – mého Lokte, a na svatojakubskou cestu jsem se napojila až právě ve zmíněném Regensburgu. Ve zdejší katedrále jsem našla útočiště před úmorným vedrem, a také jsem si uvědomila, že právě někde tady přijímali křest první česká knížata. Stáli tu bosí, v žíněné košili… Poprvé jsem ucítila, že mě nic nemůže zastavit. Musím jet dál.

Cesta Německem je pohodlná. Vede mě Podunajskou stezkou do Ulmu, kde se odklání na Kostnici. Cestou se krátce zastavím u přátel z partnerského města Illertissenu. Vítají mě jako prvního Lokeťáka, který k nim dojel na kole. Pečují o mne a jsou opravdu přátelští, jako vždy. Děkuji.

Hranici se Švýcarskem přeplouvám na lodi a pak se šplhám do nekonečných kopců. Krajina je jako z reklamy – šťavnaté pastviny a na nich krávy Milky, perfektní cyklostezky lemované kapličkami, čisťounké vesničky s bílými kostelíky. Údolí pravidelně střídají horské průsmyky. Pro našince je tu ale dost draho. Když se přiblíží Ženeva, cítím úlevu. Alpy mám za sebou.

Sladká Francie. Údolím Rhony pohodlně sjíždím ke Francouzskému středohoří a tam začínám opět trochu bojovat s kopci. Odpočívám v městečkách, vnímám jedinečné a přitom nějak samozřejmé propojení historie a současnosti.  Všude je živo. Farmářské trhy jsou tu denní všedností, a k závidění je i sortiment a ceny. Uprostřed středohoří leží významné poutní místo LePuy en Velay. Tady se spojuje několik poutních stezek a setkání s poutníkem přestává být vzácností. Poznáváme se podle tradičního symbolu – svatojakubské mušle. Zdravíme se "buencamino". Někteří zde svoji cestu začínají, já zahajuji druhou polovinu.

Po mši dostáváme požehnání na cestu, následuje společná večeře, zpíváme svatojakubskou hymnu a malinko to oslavíme. Ráno jedu dál. Krajina má opět horský profil a odpoledne panuje úmorné vedro. Po třech náročných etapách se cesta konečně začíná mírně svažovat a za pár dní mě přivede až k úpatí Pyrenejí.

St-Jean-Pied-de-Port. V tomto ještě francouzském městě začíná Camino Francez, které jsem si pro svoupouť zvolila. Profil začátku etapy vzbuzuje úctu. 32 km soustavného stoupání s převýšením 1 200 m. Zvládám to překvapivě lehce za 4,5 hodiny. Nahoře se občerstvuje partička kluků v galicijských dresech, kteří mě ráno předjeli. Když projíždím kolem nich, dělají uctivé škleby a mají palce nahoru. Proč to nepřiznat, potěšilo mě to. Pokračuji po náhorní plošině. Terén je čím dál náročnější a večer toho mívám dost. Přibývá poutníků, většinou pěších. V ubytovnách jsou pokoje po desítkách lůžek, ale zázemí je perfektní a ceny velmi vstřícné. Všude panuje atmosféra porozumění. Vzájemná pomoc je naprostou samozřejmostí. Na jednom z odpočívadel opět potkávám partičku v dresech. Amigos mě pozvali ke svačince a já jsem pozvání přijala. Když se dozvídají odkud jedu, nechápou. Prohlíží si nevěřícně mě i moje 15 let staré kolo obtěžkané brašnami a nakonec mi nabízí doprovod. Přijímám. Posledních 500 km jedeme spolu. Starají se mi o kolo, vybírají ubytovny, levné a skvělé jídelny. Seznamují mě s historií a tradicemi Galicie. Jsou tu doma.  Z jejich gest cítím přirozenou hrdost, ale není v tom ani kapka povýšenosti. Vzali mě do týmu, a já si připadám jako jejich starší, adoptovaná sestra. Všude, kde se ocitáme, vypráví na potkání odkud jedu. Těším se úctě a trochu se až stydím, když mě objímají neznámí lidé a říkají: „ola,čikačeka“ (české děvče).  A tak jsme jeli a jeli a pak se něco stalo.

Přijížděli jsme k památníku, který se tyčí nad Santiagem a já jsem si začala uvědomovat blízkost cíle.  Jako bych v jednom okamžiku znovu a ještě intenzivněji prožila celou svoji pouť. V ten okamžik se mnou byli všichni, kteří mi cestou pomohli i ti, na které jsem cestou jenom pomyslela. Snažila jsem se zadržet přívaly slz, ale nešlo to. Pak už jsem tam jenom tak stála a nebránila jsem se. Bulela jsem jako malá holka a amigos na mě nechápavě hleděli. Nikdy jsem přeci ani nepípla, ani při těch nejhorších karambolech. Když pochopili, že jsem nevýslovně šťastná, začali jsme se objímat a (mezi námi chlapy) amigos si také zabuleli. Všichni jsme si uvědomili, že jsme se stali součástí něčeho, co nás přesahuje.

Když jsme stanuli před katedrálou v Santiagu, byla jsem už úplně klidná a absolutně vyrovnaná. Objímám sochu apoštola Jakuba a klaním se jeho ostatkům, nahlas a česky děkuji Pánu, že mi dopřál vykonat pouť, že mi ukazuje cestu, že mi dává sílu. Zapaluji svíčku vám všem, lidem dobré vůle.

Při večerní mši se předčítá i soupis dorazivších poutníků a jejich národnost. Jsem mezi stovkami poutníků ten den jediná od nás – una Cheka. Cítím hrdost, že tu zaznělo jméno naší republiky. Cítím, že i amigos jsou na mě hrdí. Poprvé se účastní mše se mnou.

Ráno pokračujeme na kraj světa, do  Muxie a  „Finistery“. Cesta nám zabere dva dny. Jsme u cíle. Chvíli spočíváme, hledíme na nekonečný Atlantik. Pak  obřadně plníme přání mojí maminky a sypeme její popel do příboje. Nakonec pálíme moji prasklou cyklistickou helmu a amigos také nějaké svršky. Je to možná neekologické, ale patří to k tradici. Večer se všichni scházíme v jejich rodném městě Noia na společnou večeři. Poznávám jejich rodiny. Španělky jsou krásné. Ony mě již znají z cesty a zdraví mě, jako bychom byly staré známé. Je nám spolu hezky, trochu smutno. Ráno odlétám domů, a tak se loučíme, a já je zvu k nám. Moc bych si přála, aby přijeli.

Pouť do Santiaga má přirozeně svůj konec. Já ale věřím, že něco podstatného z ní přetrvá. Ve mně i v lidech které jsem při své pouti potkala. Věřím, že mi pomůže nacházet i v běžném životě tu správnou cestu. Věřím, protože život bez víry, lásky a naděje nemá smysl, a konečně věřím, že i tato moje zpověď má smysl. Každým dnem a každým skutkem si volíme svoji cestu.

Jitka Hlavsová

 

...a ZDE si můžete poslechnout krátké povídání o mé cestě v reportáži Českého rozhlasu Plzeň.




 

MzhhNWI1